Tato příloha doplňuje text Somatický jazyk — Manifest řeči, která nepředbíhá tělo.
Manifest zavádí kategorii somatického jazyka a drží její veřejné pojmové pole.
Příloha dává rozpoznávací kritéria pro práci s jazykem v psaní, řeči, výuce, sezení, práci se skupinou a odborném textu.
Nejde o manuál technik.
Nejde o slovník správných formulací.
Nejde o návod, jak působit na tělo druhého člověka.
Jde o veřejný rozpoznávací rámec.
Somatický jazyk se nepozná podle stylu, jemnosti ani slovní zásoby.
Pozná se podle toho, co věta dělá s regulujícím se organismem.
Somatická věta nevzniká proto, aby tělo někam dovedla.
Vzniká tak, aby organismus nemusel opustit sebe, když vstupuje do kontaktu s významem, otázkou, popisem, směrem nebo tichem.
Její účinek nevzniká tlakem.
Vzniká odebráním nároku.
Somatický jazyk tedy neříká tělu, co má dělat.
Nabízí pole, ve kterém se může ukázat, co tělo právě dělá.
Somatický jazyk nezačíná interpretací.
Začíná tím, co je v organismu rozpoznatelné: dech, váha, tonus, opora, kontakt, prostor, stažení, zrychlení, držení, nosnost, možnost jednat.
Význam přichází až tehdy, když ho tělo unese.
To neznamená, že význam je méněcenný.
Znamená to, že v somatickém řádu není první.
Pokud přijde příliš brzy, může přerušit právě ten děj, který měl být poznán.
Kontrolní otázka:
Přidává věta význam dřív, než se ukázal stav?
Pokud ano, jazyk předbíhá tělo.
Popis může být přesný a přitom výkonový.
Jakmile věta vyvolá snahu něco opravit, prohloubit, uvolnit, pochopit nebo předvést, přestává být somatická.
Somatický popis nepřidává úkol.
Zpřesňuje čitelnost.
Dobrá somatická věta neříká tělu, kam má jít.
Umožní rozpoznat, kde právě je.
Méně vhodné:
Uvolni pánev.
Přesnější:
Pánev se zatím neopírá o sed.
Kontrolní otázka:
Vzniká po větě prostor, nebo úkol?
Somatický jazyk nemluví o těle jako o věci, kterou je třeba řídit, opravit, otevřít, zpracovat nebo přesvědčit.
Organismus je živé regulační pole.
Jazyk do něj nevstupuje jako nadřazený nástroj.
Je sám součástí pole.
Jakmile se jazyk postaví nad tělo, tělo se stává objektem řízení.
Jakmile jazyk zůstane uvnitř pole organismu, může se stát součástí jeho regulace.
Kontrolní otázka:
Stojí věta nad tělem, nebo zůstává v kontaktu s tím, jak se organismus právě organizuje?
Otázka může aktivovat hlavu, výkon, identitu nebo obranu.
Somatická otázka nechává odpovídat organismus.
Někdy je odpovědí slovo.
Častěji je odpovědí změna dechu, ztráta opory, návrat váhy, stažení očí, větší prostor v hrudníku nebo neschopnost v otázce zůstat.
Otázka, která vyžaduje rychlou odpověď, často slouží hlavě.
Otázka, která otevře čas, může sloužit organismu.
Méně vhodné:
Co ti tělo říká?
Tato věta může vytvořit tlak na obsah, symbol nebo odpověď.
Přesnější:
Co se stane v těle, když tato otázka chvíli zůstane otevřená?
Kontrolní otázka:
Chce otázka odpověď, nebo umožňuje rozpoznat únosnost stavu?
Somatický jazyk může pojmenovat směr děje.
Dolů. Nahoru. Dozadu. Do kontaktu. Do stažení. Do opory. Do prostoru. Do kompenzace. Do nosnosti.
Jakmile se směr stane cílem, vzniká výkon.
Vektor slouží čitelnosti, ne dosažení výsledku.
Tělo může zaregistrovat směr bez toho, aby muselo někam dojít.
Méně vhodné:
Jdi víc dolů do těla.
Přesnější:
Váha zůstává nahoře.
Kontrolní otázka:
Ukazuje věta směr děje, nebo požaduje dosažení stavu?
Člověk může cítit více, aniž tělo nese více.
Somatický jazyk proto neoslavuje intenzitu, otevření ani silný prožitek.
Sleduje, zda organismus zůstává soudržný, obyvatelný a schopný kontaktu.
Prožitek není důkaz vtělení.
Nosnost se ukáže v čase.
Často až mimo silný okamžik.
V běžném dni.
V rozhovoru.
V únavě.
V tichu po kontaktu.
V tom, zda tělo nemusí další den držet víc než předtím.
Kontrolní otázka:
Přidává věta hodnotu intenzitě, nebo rozlišuje, zda ji organismus nese?
Tělo může být tiché, protože je regulované.
Může být tiché, protože se drží.
Může být tiché, protože zamrzlo.
Somatický jazyk nerozhoduje podle povrchu.
Sleduje cenu klidu.
Sleduje, zda je v klidu dech, váha, objem, kontakt a možnost jednat.
Klid bez možnosti jednat není totéž co regulace.
Klid bez dechu není totéž co nosnost.
Klid bez kontaktu není totéž co bezpečí.
Kontrolní otázka:
Popisuje věta klid jako hodnotu, nebo rozlišuje jeho tělesnou cenu?
Slovo „hloubka“ často aktivuje výkon.
Člověk začne hledat něco silnějšího, pravdivějšího, skrytějšího, opravdovějšího.
Somatický jazyk nepotřebuje vypadat hluboce.
Potřebuje být přesný.
Přesná věta někdy pouze řekne:
Váha zůstává nahoře.
A tím udělá víc než dlouhý výklad.
Hloubka bez přesnosti se snadno stává atmosférou.
Přesnost může být suchá, krátká a nenápadná — a přesto tělesně účinnější.
Kontrolní otázka:
Je věta přesná, nebo se snaží působit hluboce?
Somatický jazyk nekončí posledním slovem.
Pokračuje tím, co věta udělá v organismu.
Proto někdy není přesnější další formulace, ale prostor, ve kterém se ukáže stopa předchozí věty.
Ticho zde není absence řeči.
Je součást regulace.
Kontrolní otázka:
Pokračuje text proto, že je třeba další vrstva, nebo proto, že nedokáže skončit?
Žádná věta není somatická sama o sobě.
Somatickou se stává teprve podle toho, co dělá s živým organismem.
Může být krásná, přesná, odborná, citlivá a dobře míněná.
Pokud zrychlí výkon, uzavře dech, vytvoří tlak na odpověď nebo odvede tělo od jeho skutečného stavu, není somatická.
Tělo zůstává poslední autoritou.
Ne jako romantická instance pravdy.
Jako konkrétní regulující se celek, který buď unese, nebo kompenzuje.
Kontrolní otázka:
Co věta skutečně dělá s organismem?
Somatický jazyk se může objevit v různých režimech. Každý má jinou funkci a jiné riziko.
Psaný somatický text má zvláštní odpovědnost.
Autor nevidí dech, oči, tělo, ticho ani reakci čtenáře. O to přesnější musí být architektura jazyka.
Text nemá pouze předávat myšlenku.
Má být uspořádán tak, aby tělo čtenáře nemuselo opustit sebe, aby text pochopilo.
Jeho účinek nevzniká instrukcí, ale nabídkou pole, do kterého může organismus vstoupit bez požadavku.
Kritéria psaného somatického textu:
každý odstavec nese jednu vrstvu,
přechod mění rovinu, ne pouze přidává argument,
silná věta dostává prostor,
text neurychluje význam,
sloveso je přesnější než atmosféra,
ticho mezi odstavci je součástí účinku,
text může být hutný, ale nesmí být významovým tlakem.
V mluvené řeči rozhoduje okamžitý účinek věty v živém poli druhého organismu.
Dobře míněná věta může být regulačně nepřesná.
Průvodce, terapeut, lektor nebo učitel může chtít pomoci — a právě tím vytvořit tlak.
V mnoha okamžicích je nejpřesnější věta krátká:
Tady se dech zastavil.
Váha šla nahoru.
Oči zůstaly ve střehu.
Tělo odpovědělo dřív než slova.
A pak ticho.
Protože další věta by už mohla převzít vedení.
Somatická otázka není nástroj získání odpovědi.
Je to způsob, jak zjistit, zda organismus unese určitý stav.
Otázka nesmí tlačit na rozhodnutí.
Nesmí tělo nutit, aby dodalo jistotu.
Nemá hledat správnou odpověď.
Má otevřít časové pole, ve kterém se ukáže, zda organismus zůstává bez kompenzace.
Ve výuce je největším rizikem jazyk správnosti.
Čím více lidí je přítomno, tím snadněji vzniká tlak na výkon, srovnání a pochopení.
Somatický jazyk ve skupině proto musí být ještě chudší na hodnocení, potvrzení a význam.
Místo:
Výborně, teď jste víc v těle.
přesněji:
Teď je víc váhy v sedu.
Místo:
Zkuste to pustit ještě hlouběji.
přesněji:
Tady se objevuje směr dolů. Není třeba ho dokončit.
Věta se tváří jako popis, ale jemně přesvědčuje čtenáře nebo klienta, aby něco přijal.
Příklad:
Tělo ví, že už je čas pustit kontrolu.
Problém: věta ví za tělo.
Přesněji:
Kontrola je zatím přítomná. Tělo ji nemusí hned opustit.
Věta se tváří jako podpora, ale vytváří cíl.
Příklad:
Můžeš se nechat klesnout hlouběji.
Přesněji:
Váha zatím zůstává výš.
Věta přidává prožitku hodnotu.
Příklad:
To je důležitý moment.
Přesněji:
Tady se změnil dech.
Věta dá tělesnému ději význam dřív, než ho organismus unese.
Příklad:
To je staré trauma, které se konečně uvolňuje.
Přesněji:
Tady se objevilo stažení a dech zůstal nahoře.
Věta vytvoří krásu dřív, než se ukáže stav.
Příklad:
Tělo se otevírá jako krajina po dešti.
Přesněji:
Hrudník je širší. Dech zatím zůstává krátký.
Před použitím nebo publikací věty lze položit sedm kontrolních otázek.
Neví věta lépe než organismus?
Nepřidává tělu úkol?
Nepředbíhá významem stav?
Nezaměňuje směr za cíl?
Nehodnotí prožitek jako hluboký, důležitý nebo transformační?
Nevyvolává potřebu odpovědět správně?
Má věta prostor skončit?
Pokud některá odpověď ukazuje tlak, věta potřebuje zpřesnit.
Ne změkčit.
Zpřesnit.
Uvolni se.
Somatičtěji:
Tělo se zatím drží.
Jdi hlouběji.
Somatičtěji:
Dech zůstává výš.
To je důležitý moment.
Somatičtěji:
Tady se něco změnilo v dechu a váze.
To je tvoje staré zranění.
Somatičtěji:
Tady tělo reaguje dřív, než vznikne věta.
Bude to v pořádku.
Somatičtěji:
Teď stačí rozpoznat, co tělo nese a co už drží.
Jsi víc otevřený.
Somatičtěji:
Je tu víc prožitku. Nosnost se ukáže v čase.
V rámci SMANS je somatický jazyk chápán jako součást regulačního pole.
Věta se zde neposuzuje pouze podle významu, správnosti nebo stylu, ale podle toho, co dělá s regulujícím se organismem: zda odebírá nárok a umožňuje prožívání znovu se organizovat, nebo zda aktivuje výkon, význam, kontrolu a kompenzaci.
SMANS formuluje přísnou regulační verzi somatického jazyka. Samotná kategorie je však širší a může být důležitá všude tam, kde se pracuje s tělem, kontaktem, učením, terapií, textem nebo vedením druhých.
Manifest zakládá kategorii.
Příloha dává kritéria rozpoznání.
Společně drží dvě roviny téže práce:
veřejné vymezení,
praktickou použitelnost.
Somatický jazyk není soubor správných vět.
Je to odpovědnost za to, co jazyk dělá s živým organismem.