Některé texty se otevírají až tehdy, když se čtení neodehrává jen očima a hlavou. Potřebují, aby se do porozumění zapojil celý organismus: dech, váha, oči, čelist, hrudník, pánev, rytmus pozornosti i schopnost zůstat u věty o chvíli déle.
Texty o tělesnosti patří právě sem.
Nevedou čtenáře jen od tvrzení k závěru. Vytvářejí místa, kde se význam může stát tělesným rozlišením.
Mysl rozumí slovům.
Tělo začne číst stav.
Rychlé čtení má vlastní inteligenci.
Oči projdou řádky, mysl zachytí strukturu, vybere hlavní myšlenku, odhadne argument a zařadí text do známých kategorií. Čtenář rychle ví, o čem text je. Umí říct, co je mu blízké, co odmítá a co si z textu bere.
Tento způsob čtení se hodí pro zprávy, analýzy, přehledy i běžnou argumentaci. Je účinný všude tam, kde text především předává informaci.
U textů o tělesnosti se často objevuje ještě druhá rovina.
Somatické čtení začíná ve chvíli, kdy organismus zůstává součástí porozumění.
Člověk čte tutéž větu, ale význam nevzniká odděleně od stavu těla.
Kde je dech.
Kde je váha.
Jak jsou otevřené oči.
Jestli čelist drží odpověď.
Jestli hrudník čte s tělem, nebo proti tělu.
Jestli pánev sedí, nebo se tělo čte celé o kus výš.
Někdy se změní jen drobnost.
Věta, která před chvílí působila tvrdě, najednou působí přesně.
Její význam zůstal stejný.
Změnil se stav, ze kterého je čtena.
Tam, kde před chvílí hlava hledala vysvětlení, organismus začne rozlišovat vlastní konfiguraci.
Držení.
Tlak.
Dosednutí.
Přítomnost.
Odpor.
Úlevu bez uvolňování.
Kontakt bez výkladu.
Text se tím nestává hlubší.
Stává se tělesně čitelnější.
V textech o tělesnosti se často objevují krátké věty.
Krátká věta nechá rozdíly stát vedle sebe.
Kdyby byla okamžitě obalena vysvětlením, mysl by ji rychle zařadila. Pochopila by, co má znamenat, a šla by dál.
Jenže některé rozdíly se poznají teprve tehdy, když u nich člověk chvíli zůstane.
Držené tělo vydrží.
Nesené tělo unese.
Tyto dvě věty lze přečíst jako ostrou formulaci.
Lze je ale číst i jako rozdíl v organismu.
V prvním případě se tělo drží pohromadě.
Ve druhém se nese zevnitř.
Slova jsou jednoduchá.
Tělesné stavy jsou jiné.
Krátká věta dává tomuto rozdílu tvar. Vytvoří místo, kde se rozdíl může ukázat v dechu, váze, pánvi, hrudníku nebo očích.
Oči dál čtou slova.
Čtenář ale nezůstává pouze před textem. Vstupuje do něj stavem vlastního organismu.
Slova se čtou očima.
Rozlišení se ověřuje tělem.
Věta se může dotknout dechu.
Ukázat tlak v očích.
Zvýraznit držení v čelisti.
Vrátit váhu do sedu.
Ukázat čtení z horní poloviny těla.
Nebo zůstat bez odezvy.
Každá z těchto možností patří ke čtení.
Text se tím nestává osobním zážitkem. Zůstává textem. Ale organismus už není mimo něj.
Když text dosedne do těla, nemusí se stát nic nápadného.
Nevznikne zážitek.
Nevznikne velký závěr.
Člověk jen čte z jiného místa.
Méně očima dopředu.
Méně hlavou nad tělem.
Méně tlakem na pochopení.
Věta má čas dotknout se stavu, ve kterém je čtena.
Somatické čtení začíná tam, kde text nezůstane jen významem.
Začne dosedat do těla.
A tělo se při čtení stane součástí porozumění.