V práci se SMANS není otázka nástrojem k získání informace.
Je to způsob, jak se jazykem obracíme k tělesnému procesu, aniž bychom ho přebírali pod kontrolu.
Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby dotazování se nepozná podle obsahu otázky, ale podle toho, co se s tělem stane, když otázka zazní.
Někdy tělo odpoví zřetelným signálem. Někdy neodpoví vůbec, ale začne se jinak uspořádávat.
I to patří k somatickému dotazování.
Regulační otázka nic nevyžaduje.
Nechce po těle, aby řeklo pravdu, dalo odpověď, rozhodlo se, změnilo stav nebo potvrdilo záměr mysli.
Taková otázka nevstupuje do těla jako tlak. Spíš vytváří prostor, ve kterém se organismus může znovu cítit.
Například:
· Co se v těle děje, když tato věta zazní?
· Kde se v těle objevuje první reakce?
· Je teď organismus schopný zůstat s tímto tématem bez nátlaku?
· Co se změní, když otázka nemusí být hned zodpovězena?
· Zůstává tělo při této otázce v kontaktu?
Tyto otázky nejsou instrukce.
Neříkají tělu, co má dělat. Nevytvářejí úkol. Neslibují výsledek.
Pouze otevírají možnost, aby organismus ukázal svůj aktuální stav.
Pokud tělo reaguje, děje se to bez úsilí.
Pokud nereaguje, i to je plnohodnotná odpověď.
A někdy se nestane odpověď, ale přeskupení. Něco se v organismu změní dřív, než by se dalo říct, co odpovědělo.
Tělo neodpovídá vždy sdělením.
Někdy se objeví zřetelný signál: stažení nebo otevření, tlak nebo lehkost, odpor, teplo, chlad, pohyb nebo zastavení.
To je jedna rovina odpovědi.
Někdy se ale neobjeví žádný jasný signál. Místo toho něco dosedne. Dech se zpomalí. Váha klesne. Hrudník změkne. Oči se jinak usadí v prostoru. Tělo přestane držet situaci jako problém.
A někdy otázka nevytvoří odpověď vůbec. Vytvoří podmínky, ve kterých se organismus začne sám přeskupovat.
Proto v somatickém dotazování nejde pouze o to, co tělo „řekne“.
Jde také o to, zda se po otázce změní způsob, jakým je organismus uspořádán.
Tělo neodpovídá vždy obsahem.
Někdy odpovídá organizací.
Zavádějící otázka se může tvářit jemně.
Může znít vědomě, citlivě, terapeuticky nebo duchovně.
Přesto může tělo tlačit do směru, který nevznikl z něj.
Například:
· Co mi tělo chce říct?
· Co mi tento stav ukazuje?
· Co se mám naučit?
· Co potřebuji pustit?
· Kam mě to vede?
· Jaký je hlubší význam toho, co cítím?
Tyto otázky nejsou nutně špatné.
V mnoha kontextech mohou být užitečné.
V somatické regulaci však často přicházejí příliš brzy.
Předpokládají, že tělo už má zprávu, směr, význam nebo úkol.
Tím mohou přesunout pozornost z tělesného procesu do interpretace.
Tělo pak přestává být zdrojem regulace a stává se materiálem pro výklad.
První chyba je chtít odpověď.
Jakmile se otázka položí proto, aby tělo něco sdělilo, začne být tělo používáno jako nástroj.
Druhá chyba je chtít správnost.
Člověk se neptá, aby zjistil aktuální stav organismu, ale aby získal potvrzení, že něco je správné nebo nesprávné.
Třetí chyba je chtít směr.
Otázka začne sloužit jako kompas pro rozhodnutí, ale organismus přitom ještě není dost usazený, aby mohl odpovídat bez kompenzace.
Čtvrtá chyba je chtít význam.
Tělo ještě pouze reaguje, ale mysl už z něj chce vytvořit zprávu.
Pátá chyba je chtít proces urychlit.
Otázka se stane nenápadným tlakem:
„Už mi ukaž, co se děje.“
Tělo pak neodpovídá z regulace, ale z požadavku.
Některé otázky jsou zrádné právě tím, že znějí dobře.
Například:
· Co teď potřebuji?
· Co by mi pomohlo?
· Co cítím doopravdy?
· Kde je pravda?
· Co si moje tělo přeje?
Tyto otázky mohou být přesné pouze tehdy, když je organismus dostatečně regulovaný.
Pokud není, tělo na ně často neodpovídá ze sebe.
Odpovídá starý vzorec. Odpovídá obrana. Odpovídá touha po úlevě. Odpovídá naučená strategie. Odpovídá představa o tom, co by mělo být cítit.
Proto v SMANS nejde nejdřív o správně položenou otázku.
Jde nejdřív o stav organismu, do kterého otázka vstupuje.
Stejná otázka může být někdy regulační a jindy zavádějící.
Rozhodující není její formulace sama o sobě.
Rozhodující je účinek v organismu.
Regulační otázka:
· rozšiřuje kontakt,
· snižuje tlak,
· dovoluje tělu zůstat v procesu,
· nepřidává význam,
· nepředbíhá odpověď.
Zavádějící otázka:
· zvyšuje nárok,
· vytváří očekávání,
· přesouvá proces do hlavy,
· nutí tělo dodat obsah,
· aktivuje výkon nebo obranu.
Vnější rozdíl může být velmi malý.
V těle je rozdíl zásadní.
Somatická otázka není otázka, která je správně formulovaná.
Je to otázka, která nenaruší možnost organismu zůstat ve své regulaci.
Někdy se tato regulace neprojeví jako odpověď, ale jako změna uspořádání.
Organismus se může ztišit, přeskládat, dosednout nebo přestat držet otázku jako úkol.
To není méně než odpověď. V somatickém dotazování je to často přesnější.
Rozdíl mezi regulační a zavádějící otázkou se nepozná podle její jemnosti, správnosti ani duchovního nebo terapeutického slovníku.
Pozná se podle toho, co otázka v těle vytvoří.
Nejde jen o odpověď.
Jde o pohyb, zpomalení, napětí, ticho, změnu váhy, dechem posunutý prostor nebo jemnou změnu celkového uspořádání.
Některé otázky nevytvoří zřetelný signál. Jiné vytvoří malý posun. Jiné nezpůsobí posun, ale dovolí tělu přestat odpovídat ze starého napětí.
Rozlišení samo o sobě patří k regulačnímu účinku textu.
Somatické dotazování nelze mechanicky použít.
Není to technika rozhodování, tělesné ano/ne ani způsob, jak obejít nejistotu.
Je to jemná práce s tím, jak jazyk vstupuje do organismu.
Někdy jazyk pomůže tělu zůstat ve vztahu k tomu, co se děje.
Jindy začne tělo vést, tlačit nebo interpretovat.
Rozdíl je jemný.
Ale v těle je přesný.
Tento text není určen k tomu, aby se podle něj vytvářely správné otázky.
Ukazuje rozdíl mezi otázkou, která organismu nepřekáží, a otázkou, která do něj vnáší tlak, úkol nebo význam příliš brzy.
Není potřeba z něj dělat postup.
Rozlišující znaky jsou jednoduché:
· zda otázka tělo rozšiřuje, nebo zužuje,
· zda přináší kontakt, nebo tlak,
· zda dovoluje ticho, nebo vyžaduje odpověď,
· zda nechává proces pokračovat, nebo ho převádí do výkladu,
· zda organismus odpovídá signálem, dosednutím, nebo změnou uspořádání.
Rozhodující je, že jazyk zde neslouží k vedení těla, ale k tomu, aby mu nepřekážel.
Když nepřekáží, tělo nemusí odpovědět větou, signálem ani rozhodnutím.
Může se začít jinak skládat.