Když je tělo v napětí,
jedna z prvních vět často zní:
Dýchej.
Zpomal dech.
Dýchej do břicha.
Nadechni se hlouběji.
Někdy to pomůže.
A někdy se z dechu stane další úkol.
Tělo už drží dost.
Drží oči.
Drží čelist.
Drží krk.
Drží hrudník.
Drží celý děj pohromadě.
A teď má ještě držet správný dech.
V takové chvíli tělo nemusí vědět:
Jak mám dýchat?
Tělo však ví,
jak je právě organizované.
Dech se netlačí do těla.
Dech vstupuje tam,
kde je pro něj místo.
Pánev je přítomná,
ale jako by byla prázdná.
Sedací kosti jsou v kontaktu,
ale nepřebírají váhu.
Chodidla jsou na zemi,
ale nejsou součástí osy.
Hrudník nemá oporu
a drží děj za celý organismus.
Dech zůstává vysoko,
protože tam tělo drží stabilitu.
Když se váha vrací dolů do pánve,
dech nepotřebuje další pokyn.
Sed se stává skutečnějším.
Chodidla dostávají hmotnost.
Pánev se rozšiřuje do nosnosti.
Hrudník přestává nést celou přítomnost.
Oči nemusí dál hlídat prostor.
Čelist povoluje,
nemusí držet připravenou odpověď.
Dech se mění sám.
Bez úsilí.
Tělo dosedá do sebe.
Dech přestává být technikou.
Stává se znovu součástí organismu.